Vím, co mi chybí nejvíc.
To, jak každej řekl všechno narovinu nebo jak heslo " jeden za všechny..." fungovalo úplně dokonale, ty večery na intru, ten každotýdenní alarm rušící veškerý spánek pro krásu, nutící vyhnat holky s tunami produktů na obličeji ven, ty cesty autobusem jako taková rocková přestávka v životě popu, ty přeslazený snídaně, ty tváře..,ty nesmělý oční kontakty, ty přestávky na kuřáckým plácku - centrum tvorby mezilidskejch vztahů, ty krásný ale zadaný kluci, ty jejich ošklivý žárlivý holky, ta možnost neustále poznávat další a další, ty volný hodiny s nepitelným kafem v naší nejoblíbenější školní kavárničce, ty volný středy (d)o(d)poledne, který jsme klasicky načaly zbytečnou otázkou "co budeme dělat?", to vyčerpávající stoupání zpět ke škole na podpatcích, to předbíhání ve frontě na obědy, to ujištění pěti chodů, že neumřeme hlady, to jak jsme každý den řikaly "ježiš, zejtra zas do rodiny", to putování celym městem pro láhev mangovýho džusu, to neustálý focení s MZ, ty český nikdy nekončící rozhovory, to nekontrolovatelný utrácení v kavárnách, to nekonečný esemeskování s neomezeným tarifem, to chytání WiFi na ulici, ty každodenní žádosti o přátelství na FB i to zklamání, to překvapení, to nadšení,
to poznání,
a to všechno, co vám sem nemůžu napsat.
to poznání,
a to všechno, co vám sem nemůžu napsat.
